Zimní putování Stažení (Přečtěte si online.Download) zdarma kniha PDF, ePub, Kindle

Posted by

Zimní putování

Zbrusu nový text nositelky Nobelovy ceny pojednává o útlacích společnosti, o tom, jak se člověk cítí nesvůj ve vlastním těle. Próza začíná líčením dnešního světa (bankovní skandály, únosy dětí atd.), ale stále zřetelněji se vrací k životu Elfriede Jelinekové včetně komplikovaného vztahu k matce, otcově internaci na psychiatrii, až po sebeironické zostuzení Jelinekové jako autorky, co „skuhrá stále stejnou písničku“. Jde o jedno z nejosobitějších a nejintimnějších děl rakouské spisovate



Kniha v českém jazyce!


Stažení Zimní putování zdarma kniha pdf mobi epub mp3 fb2 CD txt doc kindle Ibook iOS:


Zimní putování (0.00 EUR)


Stažení Zimní putování zdarma kniha:

MIRROR-2




Připojit stovky tisíc spokojených členů, kteří strávili bezpočet hodin vyhledávání multimediálního obsahu a online a hned teď a zároveň se těší nové knihy, časopisy a slavných komiksů.

Je tady a je to zdarma. Proto se musíte zaregistrovat kliknutím na některý z odkazů na této stránce:

  • Knihy, časopisy a comics neomezené, ať jste kdekoli: přímo do vašeho prohlížeče na počítači nebo tabletu.
  • Více než 10 milionů titulů pokrývá všechny možné žánry.
  • dostat to nejlepší knihy, časopisy a comics v každém žánru, včetně akce, dobrodružství, anime, manga, děti a rodinu, Classics, Komedie, reference , manuály, Drama, zahraniční, hrůza, hudba, romance, Sci-fi, fantasy, sport a mnoho dalších.
  • Nové tituly se přidávají každý den! Rádi bychom udrželi věci svěží.
  • Všechny platformy. Plně optimalizováno
  • Objevte, proč každý den chodí tisíce lidí.Zaregistrujte se a užijte si zábavu, neomezeně!


    Originální název:

    Winterreise (2011)

    Žánr:
    Literatura světová, Divadelní hry
    Vydáno: , Mladá fronta
    více informací…

    Nahrávám…

    Komentáře (6)

    Přidat komentář

    mirektrubak

    předevčírem

    „Odpad je všechno, co člověk říká a činí. To všechno od něj odpadne a on pak odpadne sám od sebe. Prostě si nemůže zůstat věrný! Škoda, vždyť byl jediný, kdo na sobě tak visel. Co z něj zbude? Co je to, čím zůstane on, když z něj odpadne bolest?“

    Můj dosavadní jediný kontakt s tvorbou Elfriede Jelinek bylo shlédnutí filmu Pianistka. A byl to nepříjemný zážitek. Ne, že by to byl špatný film, nebo že bych si myslel, že se o podobných tématech nemá točit/psát, to ne. Jen to na mě bylo jaksi příliš intimní, velmi často jsem bojoval (často neúspěšně) s nutkáním odvracet zrak a občas se červenal jak pivoňka.
    A proto jsem přistupoval k Zimnímu putování s určitou ostražitostí. Ale to nebylo třeba.

    Moje minimální znalost rakouských reálií a Schubertovy hudby mi nijak nebránila v silném, hlubokém zážitku. Soubor monologů je nabitý emocemi, je to od první chvíle do poslední literární jízda, která je sice náročná na pozornost, ale na oplátku toho hodně dává. Obžaloba konzumní společnosti, která vnímá neštěstí druhých jen jako kratochvíli, která už nemá právo na existenci v momentě, kdy veřejnost omrzí. Neschopnost vidět důležité věci a rozpoznat je od banalit („Cožpak nestačí, že nic nevidíte? To musíte ještě i zavírat oči před tím, co byste stejně neviděli?“). Ostrý útok na naši neschopnost poučení se ze svých chyb a na naše neustále utíkání před realitou („Starejme se o svou budoucnost! Už nikdy minulost! Budoucnost! Už nikdy nenaslouchat minulosti, už nikdy nedolézat za minulostí, už nikdy neodkrývat a neprostírat, radši to hned sníst z papíru!“).

    Ale největší část svých neúprosných kritických postřehů si paní Jelinek schovává sama pro sebe. To je sympatické, že se nestylizuje do role jediné vidoucí a spravedlivé, ale jde na trh s vlastní kůží, s vlastní duší, s vlastními vnitřnostmi. Z kategorie osobních témat je také, podle mě, nejsilnější část knihy, zpověď staršího muže podléhajícímu Alzheimerově chorobě (dost pravděpodobně spisovatelčin otec). Trochu mě to připomnělo Márquezův Podzim patriarchy, ani ne tak dějem, ale vnitřně, tou snahou hlavního hrdiny o uchopení reality, která pokaždé někam uhne, pokaždé se smekne, proměňuje se a dříve suverénní muž není už schopen najít ve svém myšlenkovém světě žádné pevné místo.

    Co mě nadchlo nejvíc byl použitý jazyk, košatý a taky hodně hravý, s překvapivě bohatou porcí humoru, nebo spíš sebeironie, která textu slušela a pomáhala tu všechnu temnotu lépe strávit. „To mám snad lyžovat?“ ptá se třeba paní Elfriede poté, co se přiznává k tomu, že už roky píše to stejné a že ví, že už tím veřejnost dost otravuje. „Kdepak, paní,“ odpovídám já, „jen pište dál.“

    A ještě nesmím zapomenout pochválit české vydání knihy. Perfektní překlad Jitky Jílkové, který zachoval plynulost textu i v (předpokládám) těžko přeložitelných slovních hříčkách a hrátkách. A zasvěcený doslov Petra Štědroně, který mi dost pomohl se zorientovat v souvislostech a který by se klidně mohl číst jako předmluva, protože je užitečným klíčem k porozumění knihy.

    Bonda

    05.07.2017

    Vypráví buď „my“ nebo "já“. „My“ mluví o sklepích (narážka na příběh Nataschy Kampusch) a o lyžovačkách a bezděčně vyjevuje nízkost, povrchnost, marnivost, zlobu. „Já" se beckettovsky vyznává z odcizení a z toho, že „jsem nikdy nežila“, „nikdy nemilovala“ a „nikdo mě nechce poslouchat“. Pak je tu ještě zpověď muže zraněného tím, že jej rodina pro stařeckou demenci přesunula do ústavu. Všechna pásma spojuje znesamozřejmování ledačehos, co běžně přijímáme automaticky. Hodně by mě zajímalo, jak se text zrcadlí s texty Schubertova písňového cyklu. Určitě to bude propracované spojení nabízející další významy.

    TomTomis

    09.12.2016

    Místy kouzelné, místy neskousnutelné. Cestu k této autorce jsem myslím zahájil ne její nejlepší prací. Zkusím časem dát šanci ještě některé její knížce.

    Sparkling

    20.05.2016

    Právě jsem knihu Zimní putování (mimochodem, líbí se mi, jak moc se celá kniha odráží už jen ve svém poetickém názvu, jak krásně tento název k celému ladění knihy a jejímu ději sedí) dočetla a mohu říct, že mě strhla. Strhla ne takovým tím způsobem, kdy musíte číst dál a dál, můžete téměř vypojit mozek a nějaké hlubší zvažování, a jen hltat napínavý příběh. To vůbec ne, četla jsem ji na to, jak je tenká, nezvykle dlouho (a krkolomně). Ale vyjadřování Elfriede Jelinek vyžaduje smysly zbystřené na nejvyšší možnou úroveň a zároveň mozek pracující na plné obrátky (pokud tedy toužíte po co největším pochopení textu-vím, že jsou i lidé, kteří dokážou text vnímat bez soustředění jen jakýmsi instinktem, já mezi ně bohužel nepatřím).
    Kniha je hořkosladkým chvalozpěvem na čas, zabývá se časem samotným i různými s ním souvisejícími jevy. Dalším ústředním tématem jsou vztahy-vztahy mezi rodinnými příslušníky a vztahy milostné, které jsou těmi rodinnými negativně zabarvené-a nesnáze s nimi spojené.
    Některé kapitoly jsou silně prostoupeny rakouskými reáliemi, politikou a společenskými kauzami, což pochopení textu pro Čecha, který se o Rakousko nijak extrémně nezajímá, značně ztěžuje. Také se spousta kapitol vztahuje k soukromému životu autorky. Pro lepší porozumění knize doporučuji tento článek, který osvětlí některé aspekty textu, které by pro mě jinak byly tvrdým oříškem: http://www.iliteratura.cz/Clanek/29393/jelinek-elfriede-zimni-putovani
    Co se týče jazyka, kterým Elfriede Jelinek píše, je nádherný, bohatý, ale také šílený.
    Jediné, co bych knize vytkla a za co jsem také snížila hodnocení, je právě občas až přílišný zmatek, vír myšlenek, který se ne a ne zastavit a který nakonec sám sebe nakonec pohltí, ale to je nakonec vlastně i to, co mě na knize nejvíc přitahovalo…

    Ivaksa

    12.11.2014

    Taková abstraktní umělecká literatura. Myšlenky utržené ze řetězu, koncentrovaná deprese. Jen kousek z každé kapitoly, snažím se at´ mě to baví. Ale nebaví. Strašně moc mě to nebaví, byt’ je to vysoce ceněno.

    herdekfilek

    23.11.2011

    Jelineková si zase hrála. Místo prosté konstrukce děje před čtenáře hodila zdánlivě neucelené výkřiky do tmy plné jí samé. Písmena rozfoukla po papíru, spojila je do vět, které další život žijí nutně v křeči a strachu z možných významů, které by mohly znamenat. Věty složila do arogantních odstavců, kteří tak zoufale fňukali a žadonili aspoň po pochopení, když ne rovnou pohlazení. Odstavce, často přečnívající za omezenost knižní vazby, dohajzlila do stránek, které se obracely hůř než náhrobky vlastní minulosti. Stránky narvala násilím do knihy a teď si, drahý čtenáři, ječ hrůzou nad přečteným. Ne, ať řveš jak chceš, neřveš dost, neřveš, protože nevíš, co je to být Jelinekovou. Sociopatem s náběhem ke genialitě, která se může jevit, a často se i jeví, jako debilita. Řve se pořád, ale málokdy se řve dostatečně. Dejte té ženské i Nobelovku za fyziku. Ta jak se mnou hýbe, to jen tak někdo neumí.
    Nikomu nedoporučuju.