3 26.12.2016

Scott Stossel si nehraje na odborníka. Širší sociologické, neurologické nebo historické souvislosti úzkostlivých poruch v průběhu knihy teprve objevuje a toto objevování tvoří jednu z ústředních dějových linií. Začíná přitom od základní otázky (Co je to úzkost?), následně za pomocí barvitě líčených příhod z vlastního života popisuje její specifické projevy a zamýšlí se nad tím, jak lze v neustálé úzkosti žít. Díky kombinaci osobní a vědecké perspektivy je množství informací snáze stravitelné a čtenáři díky komunikativnímu autorovi nehrozí, že by zabloudil a ztratil zájem pokračovat ve čtení. Schopnost vtipně, inteligentně a s nadhledem psát o složitém, zdánlivě neproniknutelném tématu je dnes něco vzácnějšího než mít neúrozu. Stossel této schopnosti využil k tomu, aby svou úzkost zkrotil alespoň na stránkách knihy. V mezích zvoleného formátu se mu to podařilo na výbornou.

5 02.10.2016

Zajímavé, ale přesto, jak psala kolegyně LilianaNox, nejedná se prostě o osobní příběh. Stossel nahlíží na úzkosti a depresivní poruchy ze všech možných stran a úhlů. V jedné kapitole balancuje na hraně o možnosti předávání určitého genu z generace na generaci. Dlouze rozebírá své úzkostné trable od emetofobie přes performační úzkost až po agorafobii. Na druhé ale jde špatným příkladem, kdy třeba popisuje jak benzodiazepiny zapíjí panáky vodky, aby se cítil "v pohodě". Nejen, že se to nesmí z důvodu poškození jater a jiných orgánů, ale ještě si tím vytváří návyk. Z těch osobních příběhů občas něco vyplave na povrch. Jako třeba při pátrání o problémech svého dědečka, vzpomínek na školní léta anebo strach u svých dětí a jejich možných problémů. Obdivuji, kolik práce musel autor vynaložit při sesbírání všech těch podkladů a informací z psychiatrických příruček, ale ono dělení kde a kam nyní nějaká porucha patří, je ve výsledku stejně k ničemu, protože jak i sám Stosselův lékař potvrdí, je to spíše formalita. O to více je pak smutné, že tato část vytváří dost velikou část knihy. Bavily mě sondy do minulosti a postupy, jak se dřív třeba vše léčilo valiem a elektrošoky. Při představování plejády známých autorů, kteří se museli též potýkat s úzkostmi a depresemi opomněl Pirsiga, což je škoda. Ve výsledku Stossel se představuje jako pacient, co jakoby snad rezignoval na své uchopení a vyléčení. Jeho výhledy do budoucna nejsou zrovna růžové a zdá se mi, že si z práce na knize i svých dalších poruch a jejich dokonalého rozumění udělal jakýsi program, který by ho měl od toho spíše odtrhnout, než dobrat k nějakému vyrovnanému stavu.